Shar-pei

Šarpej pro mne vždy bude tím nejzajímavějším a nejúžasnějším přítelem…

Je těžké mluvit sám o sobě, ale slušností je představit se. Stejně jako většinu z nás mne tihle „vráščití hroši“ zaujali svým vzhledem. Když jsem si po několika letech rozhodování přinesla domů Fredánka, celý můj svět se změnil. Ano, rozhodovala jsem se dlouho. Toto starobylé plemeno je opředeno tolika mýty, že člověk opravdu váhá… Pokud si chcete šarpeje pořídit jen proto jak zvláštně vypadá, tak to, prosím, nedělejte! Ve chvíli, kdy si domů přivedete zástupce těchto roztomilých plyšáků, přichází k vám velká osobnost. A tak byste se k tomuto, byť psu, měli také chovat. Pro nás jsou rovnocennými členy rodiny. Neříkám, že jsou perfektně vychovaní a dokonale vycvičení, ale doufám, že jsou šťastní.

„Myslím, že nejlepší bude, když vám nás příběh budu vyprávět já. Panička totiž, jako všechny ženy, řeší moc city a zapomíná fakta. Moje celé jméno je Fred Antilo Gold Pei a s touto smečkou žiju už od srpna roku 2000. Vybral jsem si je už na první návštěvě u mé maminky, teda té lidské. Přišli se podívat na moje starší bratrance a sestřenice. Mně bylo necelých 5 týdnů, ale stejně jsem nakonec mezi všemi vyhrál. Nejdřív si mě vůbec nevšímali, přitom co jsem se za paničkou naběhal…a ten její?! Vůbec mě neviděl! Kousanec do palce u nohy ale zabral a nakonec si mě všimli oba. V té době jsem byl ještě malé bezejmenné štěně … Jméno mi vymysleli sami a za měsíc u nás byli znovu. A od té doby s nimi žiju. Jen ty nové přezdívky kdyby mi nedávali ..jmenuju se Fred! Toleroval bych ještě zdrobněliny toho jména, ale nevím, jak panička přišla na Nedánka, Nedýska, Čínu, Činýska, Čumínka, Medítka, Chlapenka…celý výčet by byl šílený. Smysl mi dává ještě „Stařenek“, kterého začala používat po mých 9. narozeninách a „Bubák“, tak mi říká vždycky, když jí v noci budím a venku řádí bouřka. Prý vypadám jako ďábel. Fakt nevím, toho jsme na procházce ještě nepotkali. Když ale v noci, za bouřky, stojím na paničce a přední tlapky mám na jejím krku, tak jí opravdu chci jen vzbudit. Hodně se při tom mračím a chroptím, uši mám napůl zdvižené, aby hned na první pohled viděla, že se bojím – to světlo, ty rány – prý to vypadá jako malé růžky. Stejně si mě ale nakonec vždycky vezme k sobě a uklidňuje mě, ďábel-neďábel. Mám jí moc rád…“

„Jednou za čas jedeme na návštěvu k mamince. Tam si hraju se sestřenkami, pozdravím tátu, podepíšu všechny rohy, aby na mě hned tak nezapomněli. A pak to přišlo! Rok 2005, odjížděli jsme z návštěvy a páníčci celou cestu něco řešili. Nechápal jsem o kom se to pořád baví, za pár týdnů mi to došlo. Jeli jsme znovu z návštěvy, ale to už jsem v autě nebyl sám. Vedle mě ležela ta malá…co s ní?! Proč s námi jede? Ze začátku jsem jí nenáviděl. Prý Paula. Drzej spratek to byl! Lezla mi do misek, pelíšku, na gauč..to bylo moje teritorium! Všechno jsem si označil – pelíšek, gauč, křeslo i vodu a jídlo v miskách. Panička mě hodně hubovala, ale já to vydržel dělat každý den. Někdy jsem malou rozjívenkyni i tloukl, ale nekousal. To bylo pod mojí úroveň. Panička byla moc smutná. Volala mamince… Pak přijel páníček a s tou nevycválanou čubkou odjel. Zase jsme byli s paničkou sami. Spratek jezdil jen na návštěvy. Nakonec, po čase, jsem to pochopil. Spratek, teda Paulinka, tu leží vedle mě a je nám fajn. Dalo mi hodně práce jí trochu vychovat, dáma z ní evidentně nikdy nebude. Pořád neurvale hltá jídlo, běhá v loužích, špiní se v bahně, skáče na páníčky a štípá je. Ale i tak jí mám rád. Přece jen - hraní je lepší ve dvou .. a nejsem sám, když jsou páníčci pryč.“

„Cože?! Jakej spratek ?! Tos asi trošku přehnal, staříku, nemyslíš?!

„Ajaj, ona už je vzhůru…“ Mno, bylo to asi trochu přitažené za vlasy, možná…“

„Hele, víš co, nech si ty svoje přechytralý řečičky. Pche, dáma z ní nikdy nebude! Panička říká, že jsem její holčička, a to mi stačí! A jestlipak mi stačíš ty, co?? Myslím, že jsem slyšela dveře od ledničky. Schválně, kdo bude dřív v kuchyni! Kašli na tlachání, tohle bude zajímavější!“

Tak, pac a pusu a zase někdy na štěkanou!