Shar-pei

Šarpej pro mne vždy bude tím nejzajímavějším a nejúžasnějším přítelem…

Je těžké mluvit sám o sobě, ale slušností je představit se. Stejně jako většinu z nás mne tihle „vráščití hroši“ zaujali svým vzhledem. Když jsem si po několika letech rozhodování přinesla domů Fredánka, celý můj svět se změnil. Ano, rozhodovala jsem se dlouho. Toto starobylé plemeno je opředeno tolika mýty, že člověk opravdu váhá… Pokud si chcete šarpeje pořídit jen proto jak zvláštně vypadá, tak to, prosím, nedělejte! Ve chvíli, kdy si domů přivedete zástupce těchto roztomilých plyšáků, přichází k vám velká osobnost. A tak byste se k tomuto, byť psu, měli také chovat. Pro nás jsou rovnocennými členy rodiny. Neříkám, že jsou perfektně vychovaní a dokonale vycvičení, ale doufám, že jsou šťastní.

Fred

„Myslím, že nejlepší bude, když vám nás příběh budu vyprávět já. Panička totiž, jako všechny ženy, řeší moc city a zapomíná fakta. Moje celé jméno je Fred Antilo Gold Pei a s touto smečkou žiju už od srpna roku 2000. Vybral jsem si je už na první návštěvě u mé maminky, teda té lidské. Přišli se podívat na moje starší bratrance a sestřenice. Mně bylo necelých 5 týdnů, ale stejně jsem nakonec mezi všemi vyhrál. Nejdřív si mě vůbec nevšímali, přitom co jsem se za paničkou naběhal…a ten její?! Vůbec mě neviděl! Kousanec do palce u nohy ale zabral a nakonec si mě všimli oba. V té době jsem byl ještě malé bezejmenné štěně … Jméno mi vymysleli sami a za měsíc u nás byli znovu. A od té doby s nimi žiju. Jen ty nové přezdívky kdyby mi nedávali ..jmenuju se Fred! Toleroval bych ještě zdrobněliny toho jména, ale nevím, jak panička přišla na Nedánka, Nedýska, Čínu, Činýska, Čumínka, Medítka, Chlapenka…celý výčet by byl šílený. Smysl mi dává ještě „Stařenek“, kterého začala používat po mých 9. narozeninách a „Bubák“, tak mi říká vždycky, když jí v noci budím a venku řádí bouřka. Prý vypadám jako ďábel. Fakt nevím, toho jsme na procházce ještě nepotkali. Když ale v noci, za bouřky, stojím na paničce a přední tlapky mám na jejím krku, tak jí opravdu chci jen vzbudit. Hodně se při tom mračím a chroptím, uši mám napůl zdvižené, aby hned na první pohled viděla, že se bojím – to světlo, ty rány – prý to vypadá jako malé růžky. Stejně si mě ale nakonec vždycky vezme k sobě a uklidňuje mě, ďábel-neďábel. Mám jí moc rád…“

„Jednou za čas jedeme na návštěvu k mamince. Tam si hraju se sestřenkami, pozdravím tátu, podepíšu všechny rohy, aby na mě hned tak nezapomněli. A pak to přišlo! Rok 2005, odjížděli jsme z návštěvy a páníčci celou cestu něco řešili. Nechápal jsem o kom se to pořád baví, za pár týdnů mi to došlo. Jeli jsme znovu z návštěvy, ale to už jsem v autě nebyl sám. Vedle mě ležela ta malá…co s ní?! Proč s námi jede? Ze začátku jsem jí nenáviděl. Prý Paula. Drzej spratek to byl! Lezla mi do misek, pelíšku, na gauč..to bylo moje teritorium! Všechno jsem si označil – pelíšek, gauč, křeslo i vodu a jídlo v miskách. Panička mě hodně hubovala, ale já to vydržel dělat každý den. Někdy jsem malou rozjívenkyni i tloukl, ale nekousal. To bylo pod mojí úroveň. Panička byla moc smutná. Volala mamince… Pak přijel páníček a s tou nevycválanou čubkou odjel. Zase jsme byli s paničkou sami. Spratek jezdil jen na návštěvy. Nakonec, po čase, jsem to pochopil. Spratek, teda Paulinka, tu leží vedle mě a je nám fajn. Dalo mi hodně práce jí trochu vychovat, dáma z ní evidentně nikdy nebude. Pořád neurvale hltá jídlo, běhá v loužích, špiní se v bahně, skáče na páníčky a štípá je. Ale i tak jí mám rád. Přece jen - hraní je lepší ve dvou .. a nejsem sám, když jsou páníčci pryč.“

Paulinka a Fred

„Cože?! Jakej spratek ?! Tos asi trošku přehnal, staříku, nemyslíš?!

„Ajaj, ona už je vzhůru…“ Mno, bylo to asi trochu přitažené za vlasy, možná…“

„Hele, víš co, nech si ty svoje přechytralý řečičky. Pche, dáma z ní nikdy nebude! Panička říká, že jsem její holčička, a to mi stačí! A jestlipak mi stačíš ty, co?? Myslím, že jsem slyšela dveře od ledničky. Schválně, kdo bude dřív v kuchyni! Kašli na tlachání, tohle bude zajímavější!“


Tak, pac a pusu a zase někdy na štěkanou!

Mýty & pověry

Polinka

Aneb 100x opakovaná lež se stává pravdou.. Asi o každém plemeni kolují různé nepravdy. U šarpeje je to znásobeno tím, jak vypadá. Ti z vás, kteří máte „plyšáka“ doma víte o čem je řeč. Dokonce i někteří veterináři nad nimi lamentují… Bohužel velká část toho všeho je způsobena za prvé šířením různých blbin, které pramení z onoho „to je přešlechtěnej pes“ (nevím, kdo vymyslel slovo přešlechtěný, ale pro mě je jeho význam někde dost mimo) a potom také z toho, jak málo o tomto plemeni víme. Nebo spíš, jak málo informací se o něm předává dál. Smutné je, že za to všechno zase můžou lidi a jejich vlastnosti. Proto se zřídka setkáváme s tím, že by někdo na dotaz odpověděl: „Ano, s tím máme zkušenost, protože náš Alík měl ten samý problém, proto vám můžu doporučit…“ Ono totiž z tohoto pak pramení: „Tý jo, jejich Alík měl tenhle zdravotní problém. No, tak to je teda pěkný! Z jakého je chovu?!? A jestlipak se s tím chovatel pochlubil?!!“ Kdyby to bylo více o psech a méně o lidech a penězích… :-(

Samozřejmě ne všichni mají tento přístup. Jsem ráda, že znám spoustu chovatelů, kteří mají a chovají pejsky, protože je milují a ne proto, že jim vydělávají peníze. Což mi připomnělo další mýtus, že se na chovu psů dají vydělat velké peníze  Asi dají, ale to byste museli chovat jen „módní plemena“… A móda, jak známo, se nám často mění. Takže je to pak byznys jen pro otrlé – zbavit se „nemoderních“ a pořídit „moderní“ a tak pořád dokola třebas každý třetí či pátý rok.

Polča a Fredánek

Bohužel Fredánek už povídat nemůže, ale snad nás sleduje ze psího nebe a kontroluje, jestli je vše v pořádku. Sice jsem jen ta nevycválaná fenka, nebo spíš drzej spratek, ale snad to zvládnu podat alespoň s poloviční grácií jako on. Největší mýty kolují asi o naší kůži a srsti, pak pokračují oči a další a další nesmysly. Ano, naše kůže je to, proč vypadáme tak divně. Dělá nás to nejen zajímavými, ale pro některé i ošklivými – prd vědí, co je krása! Nevýhoda lidí je ta, že když něco neznají tak se toho bojí. Pak začnou používat spoustu výmluv, aby nevypadali hloupě. A přesně tak nakonec stejně vypadají…chudáčci. Teď už mám kůži na jednoho psa, teda fenu, takže jsem v klidu. Dorostenci do jednoho roku to mají horší. Jednoho máme teď doma – kůže za ním vlaje jak národní symbol.

Eddie

No a teď se podíváme na ty nesmysly. Rozhodně mu jí panička každý den nevytírá, protože by jinak měl s kůží problémy. Lidi jak jste na tohle přišli?! Ano, ano, je fakt že díky obyvatelům země, ze které naše plemeno pochází, se nás moc pro přežití nezachovalo – proto se na začátcích chovu vyskytovaly nějaké problémy. Ovšem teď už je chov někde úplně jinde. Je to stejné, jako kdybychom si my psi o vás lidech mysleli, že můžete umřít na mor, protože ten vás dřív taky kosil jak mráz první jarní květy. Pravda je taková, že šarpej má volnou kůži je to jeho typický znak stejně jako jeho masivní hlava s hroší tlamou.

Mimochodem naše hlava je pro nás velkou chloubou a ozdobou, víme jak je výjimečná a proto málokomu dovolíme, aby nás po ní hladil! Tohle není mýtus, to je pravda…ty co to nepochopili, jsem už i „štípla“ zoubkama – co jako, drzej spratek ne. Zpět ale ke kůži, je volná, takže mezi ní a svaly na těle je spousta volného prostoru. U dorostenců obzvlášť! Než se jim vyvine tělo, narostou svaly, zpevní se šlachy a vazy, tak vypadají, jak plyšová hračka na kterou si prostě někdo vzal zbytečně moc látky. Ovšem jejich kůže je zdravá, čistá a dokonce voňavá. Pokud se tedy nevyválí někde v blátě. Jenže to u většiny šarpejů nehrozí, protože my prostě nemáme rádi vodu. Samozřejmě jsou mezi námi i výjimky, jako např. já – do řeky bych klidně skočila i v lednu. Asi nějaký genetický omyl či zkrat?!? Fredánek to nikdy nepochopil. On jako pravý a nefalšovaný zástupce našeho plemene obcházel louže a vyhýbal se i blátu na cestě, jen aby se vyhnul mytí nohou po návratu z procházky. Prostě elegán s neotřelou čínskou hrdostí! Ovšem já to vůbec neřeším. Klidně vlezu do sprchy, nemám s tím problém. Dala bych si i vanu, ale to by páníčci asi už nepobrali. No, a příště si moji milí dvounožci povíme něco o našich očkách. A věřte, že povídání to bude víc než jen zajímavé! :-)